Pročítám jídelní lístek od shora dolů až můj zrak padne takřka na vánoční meníčko. Pečená kachnička se zelím a napůl houskovým a napůl bramborovým knedlíkem. Hezky fifty fifty. Bez sebemenších výčitek spořádám křupavou kachničku se šesti knedlíky, cpu se doslova jako chlap. A proč ne. I žaludek, pokud není proti si zaslouží nějaké to teplé  potěšeníčko do mrazivých dnů  a prokřehlé tělíčko touží po něčem vydatném na zahřátí. Potřebuje se tak trochu"obalit". Byly doby, kdy jsem bývala holka krev a mlíko. Jakmile jsem přijela k babičce, spráskla ruce a vykřikla."Holka, ty jsi ale hubená!!", já, která měla nějakých dvaaosmdesát kilo při stopadesátiosmicentimetrech. Hotový metráček. A to doslova. Jak já se té legendární Jitce podobala. Babička napekla pekáč von´avých tvarohových a makových buchet a já jich klidně deset spořádala na posezení. Borůvkové knedlíky doslova plavaly v másle, jako lod´ky na jezeře. Svou váhou jsem se nijak netrápila, měla i pořádnou sílu. U strejdy našla železnou kouli a tak vrhala do dáli o sto šest. A když nám přivezli metrák uhlí, než se táta vrátil z práce, bylo složené a já si příjemně hovila u televize. Holky byly rády, že jim v kráse nekonkuruji v dívčích soubojích o třídního krasavce a kluci mě raději nechali na pokoji, abych jim jednu nenatáhla. Na konci osmé třídy krátce před vysvědčením se mi při vybijce najednou udělalo zničehonic  zle a záchranka mne odvezla do nemocnice, kde si pobyla pár týdnů. První měsíc letních prázdnin strávila v dětské ozdravovně Jetřichovice u Děčína a domů se přece jen vracela o pár kilo lehčí. Krátce po vyučení odešla do Prahy, kde si našla lépe placené zaměstnání a také začala studovat. A než si vše stačila plně uvědomit, prošla celkovou proměnou. Z oplácané tlustoprdky se stala docela hezká žena za níž se s obdivem ohlédl nejeden muž.

Po pár letech jsem se vrátila zpět do rodného města. Starala se o stárnoucího tatínka, obnovila stará přátelství. Uvažovala o změně místa, každodenní dojíždění se stávalo čím dál náročnější. Když se začala ucházet o místo plavčice v místním aquaparku, přátelé nechápavě kroutili hlavou. K seriálové Pamele Andersson měla rozhodně daleko a ani vlastně pořádně nevěděla, co tato profese obnáší. Zastávala však názor, že zkusit se má všechno. Do bazénu sice párkrát zašla, ale plavecký styl ala paní radová na pozici plavčíka rozhodně nestačil. Přesto se však ve svých šestatřiceti letech rozhodla tvrdé a na fyzičku velmi náročné zkoušky podstoupit. Hned napoprvé je samozřejmě neudělala, ve vodě se plácala jak postřelený vorvan´, dostala však trenérku, která se se mnou rozhodně nemazlila a během necelých tří měsíců byly viditelně znatelné výsledky nejen ve stylu plavání. Mých jedenáct kilo nadváhy odplavila voda kamsi do neznáma, zlepšilo se mi dýchání, zvýšilo sebevědomí a nádherně vytvarovala postava. Opravné zkoušky nakonec zvládla a plavání si doslova zamilovala. U sportu jsem vlastně zůstala a život bez něho si už ani neumím představit. Stal se mou téměř každodenní drogou. Pomáhá mi překonat různé životní překážky, dává sílu bojovat srdcem lva.

Diety nedržím a ani je moc neuznávám. Když zhřeším svou oblíbenou koprovkou či pořádnou porcí nadívaného kuřete na česneku či ujedu na čokoládě, makám v bazénu, na rotopedu či"lítám" po Brdech s pejsky z lazeckého útulku. Jakmile se oteplí, jezdím na kole křížem krážem všude, kde se dá. Cyklistice jsem naprosto propadla. Neumím si dost dobře představit, že bych po celé dny žila jen o zeleninových salátech, jablku či dokonce vodě.Tedy, jsem li úplně zdravá a nemám dietu nařízenou lékařem. Jeden den budiž, očistný půst v týdnu tělu nijak zvlášt´ neuškodí, ale celé týdny. Brrr. V pubertě jsem sice pár vyloženě zaručených holčičích diet vyzkoušela, ale nikam to nevedlo. Byla nervozní, oslabená, hůře se učila. A po skončení mne přepadl takový vlčí hlad, že rodičům poctivě vyluxovala lednici odshora dolů. A ztracená kila měla během pár týdnů zpátky i s úroky. Nic se nemá přehánět. Člověk by se měl stravovat na základě ročních období a dle našich předků. V zimě si dopřát vydatnější stravu a zbytečně si nic nevyčítat. A pak se jít projít třeba se psem či si zabruslit. Jaro a léto  již samo volá po odlehčeném jídelníčku s dary přírody. Sluníčko a probouzející se příroda dokáží vyhnat ven i toho největšího lenocha. Lidské tělíčko je chytré a samo si dokáže říci, po čem a kdy touží a kdy "už nás má dost". Sníst můžeme téměř cokoliv ale jak se říká"jez do polosyta, pij do polopita a vyjdou ti dlouhá léta." Při střídmosti a pohybu na čerstvém vzduchu, bazénu či tělocvičně není tak úplně nutné odpírat si to, na co již dlouho máme chut´.