Umíralo se povětšinou doma, rodinní příslušníci nejednou pohlédli do očí smrti tváří v tvář. Život i jeho dary přijímali s tou nejvyšší pokorou, žili v harmonickém spojení s přírodou. Dnes je doba úplně jiná. Mnohem tvrdší, kdy každý bojuje ponejvíce sám za sebe jak opuštěný voják v poli. Bud´ se úpěnlivě snaží dokud´ to jde být ve správný čas na správném místě a chytit příležitost rovnou za pačesy anebo chodí světem s jednou kapsou prázdnou a tou druhou vysypanou. Zatímco dříve rodiče uživili pět, šest i vícero dětí, dnes dvě děti nedokáží uživit své rodiče, ač by mnohdy velmi rády, avšak sami se mají co ohánět, aby vůbec uživili a zabezpečili svou rodinu. Zplodí děti a aby vůbec měly nějakou střechu nad hlavou, musí si vzít hypotéku a zadlužit se na několik let. Rodinka musí také z něčeho žít, platit nájem, ošacení pro děti a také studia, poněvadž bez dobrého vzdělání v dnešní době člověk takřka nic neznamená. A když ji konečně splatí a uleví se jim, zjistí, že zestárli a ztěží dohoní své ztracené mládí a radosti s ním spojené. Mají sice krásný dům, děti už dávno vylétly z hnízda a oni se cítí opuštění a opotřebovaní. Děsí je blížící se stáří a vnitřní prázdnota. A tak staří a mnohdy nemocní rodiče putují do domova důchodců či různých sociálních zařízení. Jakási novodobá pomsta za jesle, říká se. Někteří se se svým neblahým osudem lehce smíří, najdou si nové zájmy i přátele. Jiní umírají, nebot´ starý strom se přece jen těžko přesazuje. Kořeny jsou již zapuštěny příliš hluboko. Maminky aby nepřišly o práci musí co nejdříve nastoupit zpátky do zaměstnání a o uplakané a vystresované děti at´ se tedy postará stát. Mladí pracují od nevidím do nevidím a tak ty státe, který nám měsíc co měsíc vysáváš peněženky svými daněmi a dalšími nesmyslnými poplatky a trestáš snad i  za to, že jsme se vůbec narodili v nevhodný čas se ted´ hezky postarej o všechny ty babičky a dědy i padesátileté rodiče, pro něž jaksi v tomto zrychleném světě nezbývá místo. Svět přece patří mladým, perspektivním a dynamickým slečinkám v rozpuku a nabušeným mladíkům z posiloven podávajícím silné výkony. Stáří a smrt jakoby šly mimo nás, zakrýváme si oči před svou první vráskou, první šedivý vlas objevený v pěstěné kadeři nás přivádí k šílenství. Pereme do sebe tuny butoxu, podstupujeme různé plastiky s touhou zůstat věčně mladí. Čas, ten nemilosrdný běžec našimi životy se nám jen mlčky vysmívá. Nezastavíme ho, nepodplatíme ani se nevykoupíme alespon´ na maličký okamžik z jeho područí. Stále je s námi, od kolébky k hrobu a jen odečítá a odečítá....naše roky, dny, hodiny, minuty. Málokdo umí stárnout s grácií, avšak oku přece jen více zalahodí pohled na obyčejnou, příjemnou vesnickou babičku s vnoučátky nežli šedesátileté monstrum přestárlé barbíny a mrtvou mimikou ve tváři.

V sedlčanském domově důchodců jsou jak lidé aktivní, sečtělí, příjemní společníci, kteří se scházejí v místní klubovně a s pověstnou jiskřičkou v oku společně zavzpomínají na ztracenou pohádku mládí, tak i lidé nemocní, zahořklí....co se bud´ nedokázali vyrovnat se zubem času, který se na nich tak neblaze podepsal či za nimi nikdo blízký nezajede jak je rok dlouhý. Cítí se opuštění a zbyteční. A když už zajede dcera či vnuk tak jen jedenkrát za měsíc, kdy se vyplácí důchod. Co by však babička nedala "za tak vzácné" setkání. A pak jí chuděře sotva zbyde na poplatky v nemocnici či léky. Doba je zvláštní, jakoby se kamsi do nenávratna ztrácel soucit a solidarita. A až my jednou budeme staří, odplatí nám mladá generace stejnou mincí. Odkopnou nás kamsi do pangejtu a na naši počest nezaštěkne ani pes. Žije se tady a ted´, individuálně. Potomci se nerodí, staří vymírají a nás rozpráší města a obce. Nebude nikoho, kdo by nás doprovodil na naši úplně poslední cestu, zavzpomínal, zaplakal. Jsme pouhým popelem, který rozfouká vítr po okolí.

Sedlčanský komplet je utvořen ze tří sedmipatrových panelových domů. Původně zde zřejmě byly byty 1+1, hezky řešené prostorné pokojíky různých velikostí a malá kuchyn´ka z níž je vybudován miniaturní pokojík vyloženě jen na přespání. Soukromí je však nad zlato a i za tuto místnůstku jsou mnozí vděčni. Staří lidé jsou od nepaměti skromní a jak často slýchám"co na mě záleží, já už toho k životu moc nepotřebuji". Smutné že, srovnáme li s důchodcem na západ od našich hranic užívajícím si kdesi na Havaji. Aby se ti aktivní nenudili, jsou zde zavedeny dílničky ručních a tvůrčích prací. Babičky zde bud´ pletou svetříky, různé dečky a dekorace či tvoří hračky pro dětský domov. Někteří obyvatelé domova získali ocenění, zlatý diplom šikovné ruce na který jskou právem hrdi a rádi se pochlubí. Své bydlení i okolí si rádi zkrášlují třeba květinovou výzdobou. Těm, kteří chtějí být v neustálém kontaktu se svou rodinou či si jen chtějí rozšířit své obzory vědění je k dispozici počítač. Lidé se setkávají v knihovně, klubovně nebo u televize. Za stařečky dochází i několik dobrovolníků, kteří jim bud´to předčítají, povídají si nebo jdou na procházku. V masopustním a předvánočním období, v čase poutních oslav, výročích...se pořádají různé akce a candrbály spojené s opékaním buřtů. Mnozí zde nacházejí krásná přátelství i opravdovou lásku po zbytek života. A ta jak známo kvete v každém věku a snad je i krásnější, čistější, upřímnější. Ten pravý a láskyplný domov v jakém byli zvyklí, pejska či kočičku jim však nenahradí ani ta sebelepší péče. Bolest zhojí čas, ale hluboké jizvy kdesi hluboko uvnitř již zůstanou napořád....