Platy zde byly především u hornických profesí přímo královské, avšak ti chlapi vydávající všanc své životy černé hlubině si je zasloužili plným právem. Nikdy neměli jistotu, že se ještě někdy setkají se svou rodinou živí a zdraví. Na dolech byla spousta otřesů, smrt sem do podzemí zavítala i několikrát v měsíci. Krátce po sametové revoluci nastal postupný a hluboký útlum. Z mnohých šachet se stala turistická a dnes velmi atraktivní muzea plná vzpomínek na minulost. At´ už do města přijíždíte směrem od Prahy či vlakem od Březnice, hned poznáte dle několikametrových odpadních hald, že jste v Příbrami. Lidé ve městě postupem času ztráceli práci a své celoživotní jistoty. Podnik, v němž mnozí strávili velkou část svého života, jemuž obětovali svůj volný čas, rodinu, mnohdy i zdraví pojednou ze dne na den přestal existovat. A oni, ve své druhé polovině života a dá se říci ještě v plné síle skončili na dlažbě. To, co slýchávali od soudruhů na účet bohatého západu náhle okusili na vlastní kůži. Pro dynamický trh práce se ve svých "sáti letech" stali nepotřebnými. Neznají jazyky, jsou již staří a opotřebovaní a tak se jim pracák stal jakousi záchrannou stanicí z níž měl vzejít nový start do života, např. formou rekvalifikace. Ti, co za prací dojížděli do Prahy se brzy do područí úřadu práce vrátili znovu. Bud´ jim po zaplacení za dopravu nezbývalo na nájem nebo dokonce jídlo. To už snad i z té podpory vyžili líp, nebot´ v Praze ne všude je blaze. A tak spousta lidí, ale i rodin rozšířila již tak rozvětvenou řadu nezaměstnaných v našem městě. Lidé zkrátka obracejí každou korunu a hledají situace, kde by se dalo malilinko ušetřit i za cenu podvodu, hádek či hysterických výstupů mamin s dětmi. S různými a mnohdy zdravému rozumu nepochopitelnými inscesi se setkávám takřka denně. V obchodech, na bazéně, autobusech...Lidé se přijdou na dvě hodinky vyráchat, vykoupat, vyvířit a když dojdou k pokladně ztropí výstup, bud´ že voda na ně byla příliš studená, pára moc horká, tobogán prudký či je bazén plný a oni si nezaplavali. A tak chtějí vrátit celé vstupné. Bože, stodvacet korun, to by bylo něco a třeba bychom to zítra zkusili znovu.Co říkáte vážení. Další den se mamina zhádá s personálem, že vstupné je dost drahé a chce mít tedy to a to, nemá peníze na rukávky, hračky...možná by nebylo špatné si rovnou u pokladny otevřít finanční poradenství či poskytnout půjčku na relaxační služby. A to musím podotknout, že většina poskytovaných služeb, za něž se na jiných bazénech a v aquaparcích platí dost "mastné vstupné", je zde v Příbrami zdarma či již zahrnuta v ceně. Na to v supermarketu mladá žena dostane hysterický záchvat, že je u pokladny fronta...stojí před ní jen tři zákazníci a co tam ta prodavačka s tou bankovní kartou tak dlouho dělá. Nakonec třetinu nákupu vrátí, že prý jsou všude špatné ceny a ona na tak drahý výrobek nemá. Po celou dobu kolem sebe mlátí kuřetem a my se jen modlíme, aby nepřistálo na naší hlavě. "Děs a hrůza velebnosti, co Vám mám povídat, lidé jsou na sebe jako ti psi. Málokdo se usměje či dokonce pozdraví. A flustrace a negativní energie se dá přece nejlépe vybít ve společnosti." V jednotlivých regionech vzrůstá agresivita a násilí. Lidé chudnou, s čímž se nehodlají jen tak smířit a tak si zkrátka vybíjejí vztek, kde se dá. V nenávratno zmizela i ženská solidarita. To, jak se občas dokáží zhádat ženy s kočárky na autobusové zastávce, která nastoupí dřív...no, chudák řidič i spolucestující. Nepublikovatelná slova snad nejsou hodna ani onoho pověstného dlaždice. A to vám z mnohých matek s prominutím táhne i chlast. Zajímavé však je, že naopak tatínci zvládají vše v naprosté pohodě. S rozzuřeným chlapem jsem se naštěstí ještě nesetkala. Zatím. A aby toho nebylo málo objevím v deníku Blesk článek, kterak se důchodci v nekonečné frontě na zlevněné máslo za 15 Kč na prodejně Lidl doslova porvali. A pro ty nahoře. Jsme jen pouhými přitroublými herci, jejichž představení je opravdu, ale opravdu nezajímá. Obyčejní lidé chudnou měsíc po měsíci, vzrůstá nezaměstnanost, populace stárne, města vyberou na daních stále méně peněz a rozpočty se rok co rok ztenčují. Hlavně, že máme na půjčku Řecku. Zemi, v níž si lidé užívali klídečku, pohodičky a důchodů u moře.... A na co neměli, to si zkrátka vypůjčili. Jakýpak copak, však on to nějaký blbec zaplatí. Svoboda je krásná věc, málokdo si však zvláště nyní plně uvědomuje, že jeho svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. S Kalouskem či bez Kalouska, je to především o slušnosti a ne mít všechno hned a ted´, jak si dupneme. Vždyt´ o mnohých vymoženostech dneška se našim rodičům a prarodičům ani nesnilo. A také to přežili a snad dá se říci ve zdraví. A problémy, ty má snad úplně každý, jen ne každý je dokáže řešit tak, aniž by proklel celý svět. A ona ruleta se jménem globalizace, jejíž jsme součástí se již naplno rozjela. Nežijeme v jakési uzavřené ulitě s pocitem nedotknutelnosti, že se nás to a to netýká či se nám nikdy nemůže přihodit. Plujeme v děravé kádi po rozbouřeném moři. A bezpečný přístav je zatím v nedohlednu... "To jsem z toho ze všeho už blázen velebnosti. Je to hnus, čeho jsme se to jen dožili. Slyšíš to, slyšíš, Panenko Podsrpenská a ted´ jak z toho ze všeho ven..."