Sluneční kotouč se pomalu ztrácel vdáli za posedem a louku postupně zalévala krvavá černen´, která těmto končinám udávala tesknou náladu. Za bezovým keříkem, kde ještě včera sídlila novopočená rodinka bachyně Flory, která patřila k jejím oblíbencům, vykoukla hlava zvědavého zajíce, který se chtěl přesvědčit, kdo si dovoluje rušit klid letního podvečera. Uklidnil se, až když zahlédl stařenčinu známou tvář. Z její strany lesním zvířátkům nikdy nehrozilo nebezpečí, proto ji všechna měla moc ráda. Dnes se mu však zdála stařenka nesvá. Jakoby úplně ztratila zájem o všechno živé kolem sebe. Nikdo z přítomných netušil, ža ta dobrá, skromná duše, která byla v lesíku pod Jizerkou každodenním hostem, se s nimi přišla rozloučit. Palčivá bolest na prsou a krátící se dech ji utvrzovaly v domněnce, že toto kouzelné místo spatřila už naposled. Chtěla ještě zavítat k bedlovému háječku, kde právě hnízdil párek bažantů, za kterým ji táhla tajemná pavučina zvědavosti, jak se tito opeření rarášci mají k světu. Zastavila se a smutně rozhlédla po okolí. Její laskavou tvář zlehýnka ovál jižní větřík. Zároven´ se znovu dostavila srdeční křeč, která zvěstovala. že plamínek svíčky věčného života pomalu uhasíná. Stařence se v očích objevily slzy. Ted´ už s jistotou věděla, že do míst, kam měla namířeno za svými miláčky, už nedojde. Nezbylo než se vydat na zpáteční cestu.
Celý tento ceremoniál sledoval dalekohledem shora z posedu ochránce zdejší obory hajný Kadlec. Znal už dávno babičku z vyprávění svého táty. Hrávali si spolu, dováděli a skotačili v době, kdy oba byli ještě malí. Mladý Kadlec vídával stařenku v těchto končinách už dlouhá léta. Věděl dobře, že si sem chodí povídat se svými drahoušky, však nikdy jí to neměl za zlé. Člověk takové duše jako byla babička, si lépe rozumí s němou tváří, než s lidmi, kteří žijí ve světě korupce, přetvářek, lží a násilí. Kadlec odejmul z očí dalekohled a dál už jen pouhým zrakem sledoval, jak se stařenka postupně ztrácí v rouchu večerní mlhy.Nahlas si povzdech."Ach, babičko, tak dobří lidé ko jste Vy, by neměli umírat. Svět by pak vypadal docela jinak." Také les, ten němý svědek dětských radovánek, jakoby zašeptal." Zastav své kroky, ještě na pár chvil, patří ti můj dík...!!"
Tuto nádhernou sladkobolnou povídku, při jejímž čtení lehce zamrazí v zádech mi před pár lety věnoval můj tehdejší přítel a velký milovník přírody Vítek Uzel. Byla jedním z nejkrásnějších dárků, který mám schovaný dodnes a rozhodla se o něho podělit se čtenáři tohoto blogu.
6°C
8°C
6°C
Povídka
Na životě je nejkrásnější to, že jen prosté a čisté věci přetrvají