Bála jsem se, že bych na hypotéku již nemusela dosáhnout a o vysněném bytečku si mohla nechat leda tak zdát. Toužila zůstat poblíž lokality, kde byla zvyklá. Bytů jsem s realitními makléři prošla bezpočet, avšak některé byly zanedbané, takřka v původním stavu vyžadující nemalé investice. Na ty hezčí jsem bud´to finančně nedosáhla anebo mi je kdosi skoupil přímo před nosem než se vyřešily potřebné formality ohledně úvěru. Nakonec jsme během léta našly s realitní makléřkou útulný, prosluněný byteček jen pár metrů od původního tatínkova bydliště. Nechtěla už jsem nadále riskovat, "že už na mě žádný hezký byteček nezbyde" a tak si vyřídila úvěr ze stavebního spoření a za pár dní se stěhovala do vlastního se svou věrnou jezevčicí Darinkou. Moc jsem tu "svou holku" obdivovala, jak ve svém věku čtrnácti let vše zvládala celkem v pohodě. Jakmile trochu přivykla novému prostředí, stěhovaly jsme se. Byteček jsem si sice předělala k obrazu svému, vymalovala, položila koberec, obložila strop i vkusně otapetovala starší kuchyn´skou linku, avšak během roku se přesvědčila, že barák, do něhož jsem se nastěhovala je snad prokletý. Nejdříve mne neustále peskovala starší sousedka s tváří kyselou jak okurka a pak se kolem půlnoci ocitla v centru dění jakési podivné diskotéky o patro výš, přímo nademnou. Soused si bez ohledu na noční klid vyhrával o sto šest. A sezval-li si ještě kamarády z mokré čtvrti, připadalo mi, že snad "nahoře " probíhá velká pardubická. Byt může být pozlacený, sousedy si však člověk bohužel nevybírá. Málokoho znáte, téměř nikdo nezná vás. A dohodnout se na něčem s desítkami obyvatel jednotlivých partají, je téměř nemožné. Zatímco jeden touží po diamantovém schodišti, druhému klidně stačí chlívek s pár vajglíky na chodbě a nic neřeší. Zkrátka se uzavře ve svém království čtyř stěn a celý svět je mu ukradený. V tomto jsem tedy dala presidentovi Václavovi Havlovi za pravdu. Ty králíkárny jsou snad jen na přespání. Za zdmi bytu slyšíte snad úplně všechno. Dokonce přesně víte i to, kdy si váš "levý" nebo "pravý" soused právě odskočil tam, kam i císař chodíval sám. A aby tomu všemu nebyl konec, ve výtahu, tom starém šuntu tragicky zahynula má milovaná fenečka Darinka. Do mezery mezi dveřmi jí sklouzla pacička a výtah se mezitím rozjel. Úraz byl tak vážný, že jsem nebohé zvířátko s hlubokou bolestí v srdci musela nechat utratit. Tak jak to v panelácích a asi nejen v nich bývá, zodpovídají všichni za všechno a nikdo za nic. Snad už je jí ve psím nebíčku dobře, nic ji nebolí a opět vesele dovádí se svým páníčkem nebo zajdou"na jedno". Není-li tento život konečný a nezmizíme navěky do nenávratna, musíme se jednou, až přijde můj čas setkat....Na panelák jsem si prostě nezvykla a vydržet jeden jediný rok, ona tolik nenáviděná krize by mi nahrála, že bych jí snad byla vděčná za to, že mezi nás přišla. Nesebrala by mi, ale naopak dala. Z nabídek bytů bych si mohla vybírat, aniž bych vůbec nějaký úvěr potřebovala. A především,"moje holčička" mohla žít. Situace se úplně otočila. Zatímco bytů všech velikostí a kategorií je na trhu dostatek, kupců málo a za cenu pořízeného 1+kk bych měla 2+kk s balkonem či terasou. Umět tak věštit či si vyčíst budoucnost. Třeba z karet, křišt´álové koule nebo kávové sedliny, panečku, to by byl život. Byl by to ale skutečně ten opravdový život a ne pouze nucené, časem omezené přežívání znát dopředu celý svůj osud?!!