Babička byla velmi silná žena. Sama vychvala pět dětí a částečně i mě svou vnučku, když maminka vážně onemosněla. Byla mou nejlepší babičkou na světě, připomínala mi tu od Boženy Němcové, snad se jí i trochu podobala. Byla hluboce věřící, čisté duše. Žila ve vzájemné harmonii s okolní přírodou i zvířátky. Měla ráda lidi i oni jí. Každému se snažila poradit a pomoci. Na všechny možné i nemožné neduhy používala bylinky a zázračnou medicínkou jí v zimních a podzimních měsících byly především cibule, česnek a med. Namísto televize jsme vedly černou hodinku, kdy babička vyprávěla krásné a  neuvěřitelné příběhy ze svého dětství. Pekla ty nejbáječnější povidlové buchty na světě, prázdniny jsem nejraději trávila u ní. Nakonec se babička dožila i svobody, zemřela v náruči milosrdných andělů pouhé tři roky po sametové revoluci v požehnaném věku dvaaosmdesáti let. Babička byla velmi skromná a přicházející věci přijímala s určitou pokorou. Ušetřit dokázala i z mála. Pěstovala zeleninu, sázela brambory, chovala slepice, kachny, králíky a také prase. Vyrůstala jsem na zdravé domácí stravě a to je obrovský rozdíl oproti té dnešní "umělé" a  přikrmené éčky a bůhvíčím ještě. K večeři jsme si daly škubánky, brambory s tvarohem zakapané zakysanou smetanou a posypané pažitkou nebo jen prosté, ale zamilované brambory na loupačku. A jelikož babička měla i kozičku Lízinku, chodívala jsem tajně na mlíčko. Myslím, že každá doba má své pro a proti. Není snad generace, která by nepřinesla oběti v lepší svět a budoucnost. Bud´to válce ve jménu moci nebo celosvětové finanční krizi  jménem bezbřehé hamižnosti nemocných mocných. Tu nejvyšší dan´ však vždy zaplatili prostí lidé a bezejmenní hrdinové mnohdy i svými životy. At´ byla jakákoliv doba, nezbylo lidem nic jiného než přežít. Mnohdy bohužel i za jakoukoliv cenu. Zrady, udavačství, patolízalství i kolaborace. Snad jen my mladší pětačtyřiceti let si žili v relativním klidu a bezpečí, zvláště my z menších měst, kde se nic tak závratného téměř neodehrávalo. Žili si svými životy, chodili se bavit s přáteli na čaje a diskotéky, zakládali rodiny a víkendy trávili na chatách. Prostě klídek a pohodička v tom našem nikým nerušeném smrádečku. Neohrožoval nás hladomor, nepodléhali moru, válku a nejtvrdší jádro komunistického režimu takřka nepoznali. Studovali, cestovali, poznávali svět, své uspokojení hledali v chrámech konzumu a štěstí ve výhře. At´ už lásce nebo ve sportce. A ted´ přišla řada i na nás. Svět se stále točí, snad čím dál rychleji a nikdy se nezastaví takřka před ničím, natož našimi nářky. A d´ábel vtělený do mocného politika, bankéře či jakékoliv lidské stvůry nikdy nespí. Lidstvo je nepoučitelné a dějiny se opakují. Můj tatínek vždycky říkával "jo děti zlatý, všechno co končí na ismus, stojí za hovno". Možná se před námi otevírá zcela nový svět právě nyní. V tajemném roce draka 2012.